Proměna farnosti
James Mallon je katolický kněz působící v kanadském Halifaxu. Jeho kniha vzbudila velkou pozornost a stala se tématem konferencí pro kněze a pastorační pracovníky po celém světě. Autor v ní popisuje svoje úsilí na cestě přivést svoje farníky, a nejen ty k živému vztahu s Ježíšem. Kniha je jakousi kuchařkou s jeho vyzkoušenými nebo převzatými recepty.
Není to, jak by se mohlo zdát, pouze jeho vlastní iniciativa i když byla zažehnuta touhou jeho vlastního srdce. Také papež František a jeho předchůdce Benedikt vybízí k nové evangelizaci Západu. Vybízí nás abychom se rozpomněli na svou identitu a byli církví, která vychází ven a získává za učedníky. Už dokumenty druhého vatikánského koncilu zdůrazňují všeobecné povolání ke svatosti a také všeobecné povolání k misiím, které nejsou v církevní nauce ničím novým, ale relativně nový je důraz na všeobecnou povahu těchto věcí. Autor zmiňuje také dokument papeže Pavla VI. nazvaný Evangelii nuntiandi (Hlásání radostné zvěsti). Tento dokument formuloval teologii misií a evangelizace, které jsou odpovědností všech křesťanů. Dokument byl apoštolskou exhortací sepsanou po skončení biskupské synody v roce 1974, zabývající se evangelizací. Klíčovou roli na sepsání dokumentu sehrál také tehdejší generální sekretář synody Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II.. Autor knihy také zmiňuje aktivitu latinskoamerických biskupů po setkání s papežem Benediktem v brazilské Aparecidě. Papež zde vybídl latinskoamerickou církev ke znovuodhalení vlastní identity. Výsledkem bylo rozhodnutí pro kontinentální misie, které zasáhnou všechny složky latinskoamerické církve a povedou k obnově.
Zajímavou složkou dokumentu z Aparecidy byl výzkum profesora Peréze o důvodech odchodu věřících z katolické církve k jiným náboženským skupinám. Byly to tyto čtyři důvody: V katolické církvi neprožili osobní setkání s Ježíšem, které by bylo hluboké a silné. Nezažili společenství, kde by byli přijímáni, doceněni a zahrnuti do církve. Biblická formace měla podobnu neosobních vědomostí a nevedla k celkovému růstu a zralosti člověka. A v poslední řadě chybělo misijní odhodlání, které by lidi vyvádělo ven z kostelních lavic, aby se setkávali s lidmi na okraji a uváděli je domů do Boží rodiny. Lidé tedy neodchází z latinskoamerické katolické církve kvůli tomu, co nekatolická uskupení věří, ale zásadně proto jak žijí. Ne z důvodů naukových ale prožitkových a pastoračních.
James Mallon se pokusil inspirován těmito dokumenty a reálným stavem farností ve kterých sloužil, vytvořil seznam priorit, na které klade důraz při své pastoraci. Klade důraz na víkend, kdy do kostela přichází většina věřících. Na pohostinnost, kvalitu hudby, promluvu, společenství. Předkládá farníkům jasná očekávání, vybízí je ke službě podle jejich silných stránek, k utváření malých společenství, k prožitku Ducha Svatého a ke zvaní lidí mimo církev do společenství.
Každá farnost je samozřejmě jiná, jinak velká, ale zejména v prostředí evangeliakálních církví jsou propracované metody pro práci kněze ve farnosti, ze kterých se též nechal inspirovat. Směrodatnou analýzou hodnot farnosti může být i to, čemu se ve farnosti věnuje čas a peníze.
Kniha je poměrně obsáhlá a autor v ní podrobně popisuje svoje vlastní zkušenosti z pastorace. Není to samozřejmě konečný model a vše se neustále mění, ale pozitivní výsledky nakonec mluví samy za sebe. A tak s vědomím své slabosti, ale se zápalem v srdci nabízí své služby Bohu.